Tento příběh by mohl být na dlouhé vyprávění ke sklence vína či piva, spíše v mém případě, na nějaký poklidný volný večer. Ale nerada bych, abyste se uzívali nudou, tak to trochu zkrátím. Myslím si však, že by tento příběh mohl pár lidí zajímat a nejeden člověk se v tom najde. Je to o takové té „životní“ cestě.

Vždy jsem se chtěla stát designerkou interiérů, tedy od té doby, kdy jsem vybírala vysokou školu a tak nějak mě to napadlo. Šla jsem proto na stavárnu do Prahy, ale ta škola mi nedávala to, co jsem si představovala. Začala jsem uvažovat o změně. Nechtěla jsem úplně měnit obor, ale hledala jsem něco více specifického. Narazila jsem tak na obor podnikání v dřevozpracujícím a nábytkářském průmyslu, což mě velmi zaujalo, a jelikož to byl obor spojený se dřevem a já přírodu od malička milovala, nebylo co řešit. Změnila jsem školu.

Studuju bakaláře, do toho nějaká ta brigáda v několika pražských interiérových studiích, kde jsem sbírala zkušenosti. Pak jsem si vymyslela, že když už sbírám o tom dřevě všemožné teoretické znalosti, proč bych je nemohla rozšířit o ty praktické. A taky, že ano! Přihlásila jsem se tedy do rekvalifikačního kurzu na truhláře a získala výuční list, a to všechno ve třetím ročníku těsně před bakalářskými státnicemi. No proč ne?

Pokračuji na inženýra, obor dřevařské inženýrství, ale zde již volím dálkové studiu, přeci jen mám pocit, že bych měla začít sbírat pracovní zkušenosti. A taky že jo, 13 měsíců jsem prožívala srážku s realitou a s tím, jak to chodí v zaměstnání a jak se ty moje snové interiéry zařizují, navrhují, vyrábí a hlavně prodávají. Chaos, nepořádek, divočina, zákazník snese hodně, hlavně na tom dost vydělat.

Pak jsem si dala pauzu, od toho všeho a hlavně, abych konečně dokončila školu. Začalo pro mě složitý období, vůbec se mi nechtělo, nic, vůbec nic. Říkala jsem si, na co budu dodělávat školu. To nemá smysl. Nechci pracovat jako designer interiérů, ne když to chodí takhle. Prostě konečná. Abych se nějak zcentrovala, začala na sobě pracovat taky tak nějak jinak, začala jsem chodit na jógu. Respektive nejprve cvičit podle programu deset dní s jógou, kde jsem se prvně setkala, se stále se usmívající blondýnkou. Netrvalo dlouho a začala jsem k ní docházet na hodiny, protože jsem měla to štěstí, že měla hodiny v Praze. A bylo to fajn, krásné a prospívalo mi to a na hodiny s Judit jsem se vždycky těšila.

Říkala jsem si, že práci v oboru dám ještě jednu šanci a našla jsem si brigádu těsně před druhými státnicemi. Bohužel ani tady mi to moc nesedlo. Většinu času jsem neměla moc co dělat, seděla a civěla do počítače. Když už jsem nějakou práci dostala, celá nadšená jsem ji zvládla za pár hodin, místo toho abych si ji šetřila na celou pracovní dobu a nemusela tam zase sedět zbytečně. Hodně mě to mrzelo a taky štvalo zároveň.

Už nějakou dobu jsem přemýšlela, jak z toho ven. A strašně jsem obdivovala práci Judit, to co přináší a dává lidem. Radost, motivaci, objevování, pouštění starých vzorců, rozpouštění tělesných zamrzlinek a mnoho a mnoho dalšího, co se skrývá za jejími videi, programy a prací. Ale stále mě nic nenapadalo.

Až jednou, sedím v práci na té mé poslední brigádě, docela bez nálady, že tam musím sedět, a tak nějak odevzdaná. A najednou mi hlavou začalo jít:

Jóga- dech- pohyb- vlna- pozice- pozdrav slunci

Vždyť celé tohle „cvičení“ vlastně má své základy, má své teorie, učení. Není tu jen tak. Vždyť to má být o nás a o našem vnitřním já, o tom jak na sobě pracujeme, na podložce, abychom to pak mohli aplikovat do běžných životů. A vše to pochází z Indie, a když se Indové starali o svoje vnitřní já, o své zdraví, museli to jistě nějak podporovat i stravou a tím jak a kde bydlí.

Takže jsem začala brouzdat na netu, chvilku to trvalo, ale pak jsem to našla. To, co jsem celou dobu hledala. Cítila jsem to. Nějak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Vastu. To pravé pro mě. To, co chci lidem ukázat. To, co jim má pomoci rozvíjet a pečovat o to, co se naučí při józe. To, co jim pomůže zařídit jejich prostory, kde žijí, v opravdové domovy a v oázy harmonie, kde budou čerpat klid.